Rozhovor s Jiřím Pilipem a Davidem Pavlorkem

Rozhovor vznikl v r. 2013

„Myslím, že svobodní a aktivní studenti jsou šancí pro restaurování občanské společnosti.“
Dvojrozhovor s bývalým předsedou/místopředsedou Studentské rady FF UK Davidem Pavlorkem a jejím předsedou/místopředsedou Jiřím Pilipem o aktivních studentech i zahraničních studentských spolcích.

 

Kdy jste přišli na fakultu a co studujete?

David Pavlorek

David Pavlorek

Jiří Pilip

Jiří Pilip

J = Jiří:  Od roku 2006 studuji historii, teď už jsem v magisterském studiu.

D = David: Já tady studuji od roku 2007, a to dvouobor filozofie-historie.

Co vás motivovalo, ke kandidování do Studentské rady?
J: Kandidoval jsem v roce 2007. Pamatuji se, že jsem se vsadil s kamarádem – on se dostal, já ne. Pak mi ale zavolal předseda SR, Jakub Bachtík (místopředsedou byl Petr Píša), abych do SR vstoupil jako náhradník. Já jsem byl aktivistickej už na základní škole v žákovské samosprávě, na střední sice ne, ale pamatuji si, že jsem tam furt kritizoval poměry, tak mě neměli moc rádi. No a i na FF jsem se chtěl zajímat o věci veřejné, chtěl jsem dělat něco pro ostatní studenty. Ve svém druhém funkčním období  jsem vedl hudební klub.

A ty, Davide? Tys vstupoval tuším v roce 2009. Proč?
Já jsem se první dva roky o Studentskou radu nezajímal. Pak jsem poznal Jirku Pilipa, který byl hodně nadšený, opravdu vypadal, že se o něco snaží. To bylo v okolí, kde jsem se pohyboval, výjimečné. A tak jsem si řekl, že bych se také mohl zapojit.

Jirko, v současnosti jsi nejstarším členem Studentské rady, kolikátým rokem v ní vlastně působíš?
J: Tohle je moje sedmé funkční období. Občas jsem si odskočil do Irska, jinak jsem ale v radě nepřetržitě (v ak. roce 2009/2010 jsem byl předsedou), takže můžu popsat, jakým vývojem prošla. Myslím, že na začátku fungovala lépe, lidi byli většinou ze stejného oboru, takže tam byla větší soudržnost. Pak se to proměňovalo. Tradiční agendou byly kulturní kluby…, pak se k tomu přidal Anifest, Útěky na desku… Z mého pohledu byly největší událostí studentské projekty, na které jsme několikrát do roka rozdělovali peníze: časopisy, koncerty, setkání prváků různých oborů… Bylo toho hodně, já byl projektový manažer – dost náročná organizační práce.

Byl nějaký projekt, který jste podpořili, a něčím vyčníval?
J: Pomoc Bělorusku. V roce 2008, vždy šestnáctý den v měsíci, protože na šestnáctého připadá výročí zakročení proti opozici, organizovaly koncerty. Výtěžek šel na pomoc běloruské opozici, která byla ze strany vládnoucího režimu tvrdě perzekvována. Koncerty tuším probíhaly v klubu Vagon na Národní třídě. V Česku našlo azyl hodně představitelů tamní opozice. Pořadatelství se ujal Michal Hroza z Ústavu pro studium totalitních režimů.

David je v SR funkčních období o něco méně… jak se proměňovala tvoje činnost?
D: V radě jsem čtyři funkční období. To první bylo za Jirkova předsednictví. Tehdy SR fungovala jako klasický studentský spolek, který se snažil vymýšlet a pořádat co nejvíce akcí pro studenty. V tom roce jsem dělal všechno, co bylo třeba. Hlavně jsem se podílel na přípravě fakultního plesu, který SR každoročně zajišťuje v Národním domě na Vinohradech. Byl jsem jedním vedoucích organizátorů – vytvářel jsem rozpočty, zajišťoval komunikaci s úřady. Další rok už jsem se stal předsedou. Někteří mi vyčítali, že se hodně orientuji na administrativní činnost, která jednak narostla v důsledku problémů s naší, teď už bývalou, jazykovou školou SF Servis, ale především je to tím, že radu primárně vnímám jako takového ombudsmana na FF UK, případně něco jako odbory. Až ve druhé řadě vidím její kulturně-zájmovou roli.

Na jakou novinku, kterou, Davide, přineslo tvoje předsednictví, rád vzpomínáš?
D: Zavedli jsme třeba institut Studentské konzultační skupiny (SKS), která zastřešuje akce studentů, kteří s námi chtějí blíže spolupracovat, respektive umožňuje vytvářet studentské spolky, jež mohou vyvíjet hospodářskou aktivitu, aniž by musely mít právní subjektivitu, protože tu jim poskytuje Studentský fond, tedy občanské sdružení, jehož je rada výkonným orgánem. Tyto skupiny si akce pořádají samy, my jim ale poskytujeme záštitu. V současnosti jich je šest. Nápad byl zastrčen už ve starém jednacím řádu a ve verzi stanov z roku 1998, ale nikdo se o to nezajímal.

J: Mezi současné SKS patří PAKET (Pro aktivní etnologii), PRS (Pražský religionistický spolek), Monasterologický spolek FF UK – pořádá návštěvy klášterů. Jo, taky probíhá série literárních (uměleckých) večerů Vzhůru do Sklepů – byl tam třeba Jáchym Topol, ale i různí začínající autoři; hrává tam Jiří Dědeček. Taky funguje Spolek studentů sinologie – zájmový spolek studentů čínštiny, taneční spolek Salsa4Water Prague a Psychologie – studentská iniciativa.

D: Tyto akce je dobré vnímat v širším kontextu. Od roku 2010 probíhá něco, co nazývám renesancí studentského života na FF UK. Spouštěcím mechanismem byl vznik Spolku studentů historie, který je dnes velmi úspěšný a jehož jsme oba členy. V tomto procesu, kdy se fakulta aktivizuje jak prostřednictvím spolků, tak různých studentských iniciativ či jednotlivců, se od začátku snažíme z pozice Studentské rady maximálně pomáhat a hrát aktivní roli.
Jinak taky rád v jistém ohledu vzpomínám na podzim 2010, kdy jsme na rekordně dlouhé schůzi – trvala osm hodin – připravili systematickou úpravu stanov a jednacího řádu Studentského fondu. Řešili jsme úpravu členství ve fondu tak, aby bylo v souladu se zákonem. Jedna úprava se týkala i revizní komise, která už nebyla moc aktivní, komisaři nechodili na schůze, což je teď povinné, včetně povinných výstupů. Novelizovali jsme také způsob konání a projednávání na Valné hromadě.

Jiří Pilip na FF UK, Za svobodné vysoké školy

Chceš ještě, Jirko, dodat něco k projektům?
J: Jenom to, že v rámci projektů vznikl i univerzitní klub K4 v nově zrekonstruovaných historických sklepích pod rektorátem Univerzity Karlovy. Jeho realizaci jsme na schůzích řešili asi tři roky. V roce 2009 jsme spolu s SUUK (Studentskou unií UK) vybrali nového provozovatele.

D: K tomu bych jen rád doplnil, že zřízení studentského klubu je právě jedním z důležitých pilířů rozvoje studentského života a aktivit, poněvadž pro ně poskytuje bohaté zázemí, a měl tak nepochybný vliv na tu výše zmiňovanou renesanci studentského života na fakultě.

Ještě jsme nezmínili Středoevropskou iniciativu, ve které jsi, Jirko, naši radu reprezentoval. Můžeš přiblížit, co to vlastně bylo?
J: To byla iniciativa, která chtěla sdružovat studentská hnutí na filozofických fakultách v Bratislavě, Krakově, Praze a Lublani. Kromě Bratislavy jsme se setkali v každém městě. Jednali spolu děkani a managmenty fakult i studentské reprezentace. Výsledkem nakonec byla společná výstava fotek ze studentského života, která měla vernisáž ve Slovinsku.

Pro mě byla účast v této iniciativě inspirující, protože jsem mohl poznat, jak zahraniční rady fungují. Věřil bys, že Slovinci měli roční rozpočet 50 tisíc EUR? Pobírali totiž za každého člena poplatek: zdědili strukturu ze Socialistického svazu mládeže. Ten systém totiž pro roce 1989 přežil v celé Jugoslávii – spolky se akorát přejmenovaly. Slovinci měli svůj studentský dům, kde pořádali výstavy, besedy… Představ si, že by naše Studentská rada měla aparát s dvaceti zaměstnanci, z nichž každý druhý by měl svoji kancelář, vlastní agendu.

Uměli tamní studenti s tolika penězi nakládat?
J: No, právě že až moc dobře. Došlo k menší defraudaci, kterou provedl slovinský předseda, který si za peníze hnutí pořídil dva byty a nové auto. Podobné to bylo v Polsku, kde zavřeli předsedu tamního studentského parlamentu za podvody ve výši 2000 EUR. Polští studenti měli studijní systém, který byl v zásadě parlamentní, byli v něm poslanci za jednotlivé univerzity a vysoké školy. Jejich parlament se ale rozpadl a jejich iniciativa zanikla, protože ji nebyli schopni uřídit.

Myslíte, že model platformy typu Středoevropská iniciativa, je přenositelný na úroveň studentských rad. Třeba mezi SR FF UK, SR Jihočeské univerzity či další rady…?
J: To asi ne, u nás ty spolky (z různých fakult či univerzit) nenašly společnou řeč. Fungují ale celofakultní spolky, jako je Všehrd na Právnické fakultě UK, nebo Trimed na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. A pak je tu otázka financí, nedokážu si představit, kde bychom tolik peněz, jako měli Poláci a Slovinci, vzali…

D: Myslím, že to hezky ukazuje model ČeSU, totiž České studentské unie, což byl pokus jak sdružovat studentské spolky na různých univerzitách a vysokých školách, ale i těch, co jsou financovány komerčními subjekty. Ukazuje se, že to nefunguje. Asi jednou za semestr se scházejí spolky a studentské komory akademických senátů, které se k ČeSU hlásí, na společných konferencích, jejich zájmy jsou ale odlišné, takže společné setkání nemá žádný reálný výstup, který by mohl zajímat studenty. Jsou to v zásadě samoúčelné konference, kterými proudem tečou peníze.

Je tu ale podobný model, totiž Studentská unie Univerzity Karlovy (SUUK), která sdružuje spolky z nejrůznějších fakult, včetně Studentské rady FF UK…
J: Právě SUUK byla Středoevropskou iniciativou inspirována. Když se vrátila delegace z Krakova, to byl Jiří Boudal, Jenda Odstrčilík, já a ještě někdo čtvrtý… potom SR iniciovala vznik unie, spolu se Všehrdem z Právnické fakulty UK, Matfyzákem, Spolkem mediků českých a UK medii. Setkání těchto spolků proběhlo na radě, Jenda byl předseda přípravného výboru.

Dodnes si pamatuji varování Poláků a Slovinců, když jsme jim říkali, že u nás se krást nebude, oni na to: „Ale bude, dejte tomu pár let…“ No, ale zatím nic.

D: K tomu poznamenám, že model SUUK je přeci jenom něco jiného než ČeSU. Viděl bych paralelu ve strukturaci akademických senátů, kdy existují ty fakultní a pak jeden velký celouniverzitní. Korelátem k těm fakultním senátům jsou studentské spolky, které se starají o ten extrakurikulární život studentů. SUUK je tak spíše modelem superspolku, jehož členy jsou jednotlivé fakultní, oborové či jinak zaměřené spolky, než parlamentu.

David Pavlorek, pohled z FF UK, Týden neklidu

Oba jste zblízka zažili probuzení studentského hnutí, které v loňském roce protestovalo proti oklešťování akademických svobod. Jak se na něm SR podílela?
D: Studentská rada funguje jako součást autonomní fakultní samosprávy. Z ministerstva školství, kde tehdy panoval Dobeš, přišly návrhy na zavedení nového zákona o vysokých školách a zákona o finanční pomoci studentům. Ta reforma se táhne už od 2007/2008, kdy byla za ministra Ondřeje Lišky sepsána Bílá kniha. Loni ale přišli s úplně nejhorší verzí. V reakci na to se sešlo několik studentů, já s Jirkou jsme byli mezi nimi a spontánně jsme založili studentskou iniciativu Za svobodné vysoké školy.

Formovala se jako podpůrný orgán reprezentací vysokých škol a univerzit, chtěli jsme hájit funkčnost samospráv a provázat všechny skupinky, které měli podobný nápad. SR na to ze svého rozpočtu dala 36 tisíc Kč, bez kterých by se iniciativa nerozjela. Tato iniciativa pak podporovala oficiální akademickou samosprávu, byla vlajkovou lodí protestů proti reformě, které vyvrcholily pouličními pochody a happeningy – tzv. Týdnem neklidu.

Týden neklidu nebyl jen v podobě karnevalových pouličních protestů, ale také prezentace činnosti a významu vysokých škol a univerzit. Proběhla Noc univerzit, kdy to do pozdních nočních hodin žilo na Filozofické fakultě UK i na Právnické fakultě UK. Co se dělo?
J: Program tvořily přednášky renomovaných profesorů z různých fakult. Každý si mohl najít něco, co ladilo s jeho oborem či zájmem. Byl i doprovodný program, totiž koncerty v Knihovně J. Palacha, ve velké aule FF UK, na chodbách, ale i v divadlech. Vzpomínám si, že od 22.15 přenášel ve velké aule prof. Tomáš Halík, který měl tolik posluchačů, že se ani nevešli, takže někteří poslouchali venku z improvizovaného rozhlasu.
Jak už říkal David, Týdnem neklidu to v zásadě skončilo, pak přišel rozkol, protože někteří chtěli řešit problémy vysokých škol v rámci problémů české politiky, začali řešit kauzu plzeňských práv, chtěli se stát součástí platformy, kterou vedly odbory − Stop vládě, to už pro část lidí z původního týmu ale nebylo přijatelné. Reforma navíc šla do autu a dnes se stále ještě čeká, co bude dál.

Reforma se sice pozastavila, v současnosti se ale opět rozjíždí prostřednictvím novelizace zákona. Tys mi, Davide, nedávno říkal, že bys rád uspořádal další Noc univerzit. Co má být jejím cílem?
D: Studentů se sice v rámci protestů zapojilo hodně, nejsou ale jednotní a stále platí, že v kontextu fakult jde o menšinové skupiny. Podle odhadů se celkem zapojilo asi 50 tisíc vysokoškoláků, což je stále jen čtvrtina. Co ten zbytek? Můžou si myslet opak. Chceme tuto akci namířit k nim, nechceme zaujmout média, ale váhající či neobeznámenou část akademické obce. Chceme podnítit a kultivovat diskuzi mezi těmi, kteří třeba ani pořádně neví, co to jsou akademické senáty. Pak jsou tu tací, kteří mají jasno, že školné chtějí a že silné správní rady jsou ta správná cesta „autonomie“ vysokých škol.
Noc univerzit je však přeci jen trochu jiný typ akce na tuto aktivizaci. Jedná se, jak již bylo jinými slovy řečeno, o jakýsi festival akademické půdy, kdy chceme ukázat, že nejsme jen uzavřené konzervativní instituce, které si chtějí držet nějaké středověké výsady. Při této příležitosti bychom se nicméně měli zamyslet nad rolí univerzit v současné společnosti a nad její budoucností, což by nakonec mohl být i ten správný způsob, jakým podněcovat diskuzi o vysokoškolské politice.

Oba jste ve Studentské radě FF UK několik let a oba jste nyní i v Akademickém senátu FF UK. Co vás motivuje k dlouhodobé aktivitě, byť je to mnohdy kříž sladit aktivismus se studiem a výdělečnou prací?
D: Víš, zjistil jsem, že studenti nejsou bohové ani vyvolení, je to sice elita národa, ale jsou mezi nimi nejrůznější povahy a typy, jako všude jinde ve společnosti. Když děláš akce prospěšné pro fakultní svět či celou společnost, nikdy neoslovíš všechny. Ale ve strukturách fakultní samosprávy k tomu máš větší možnosti a máš také volnost udělat to originálním způsobem. Nemusíš být tolik sešněrovaný konvencemi. Myslím, že svobodní a aktivní studenti jsou šancí pro restaurování občanské společnosti.

J: Jo a ta je dneska, jak to říct slušně, no…

 

Rozhovor vedl Michal Ježek

Úvod > Historie SR > Rozhovor s Jiřím Pilipem a Davidem Pavlorkem