Rozhovor s Vlastimilem Ježkem

„Lidé byli na tenhle druh improvizované svobody nadržení a všechno si hned řekli,“ říká Vlastimil Ježek v rozhovoru o revoluční atmosféře na FF UK, stávkovém výboru a Studentské radě FF UK.

Vlastimil Ježek jako ředitel Národní knihovny v Klementinu (Foto: osobní archiv)


Medailónek:

Vlastimil Ježek se narodil 24. 7. 1963 v Praze. V letech 1985-1991 vystudoval na FF UK dvouobor čeština-dějepis. V listopadu 1989 se stal vůdčí osobností studentského stávkového výboru. Poté byl předsedou Studentské rady FF UK a do června 1991 členem Akademického senátu UK.
Od roku 1993 šest let zastával funkci generálního ředitele Českého rozhlasu. Na občanskou angažovanost nezanevřel, deset let od sametové revoluce se stal jedním z iniciátorů výzvy Děkujeme, odejděte!. V roce 2004 byl jmenován generálním ředitelem Národní knihovny České republiky, kterou vedl čtyři roky.
Vlastimil Ježek je podruhé ženatý, s manželkou Martinou má dvě dcery. Nejoblíbenější hra: jednoznačně mariáš.

Jak byste charakterizoval poměry druhé poloviny 80. let na Filozofické fakultě?
Byla to doba plná paradoxů. Fakultu stále ovládali lidé, jako byl třeba profesor literatury Vítězslav Rzounek, který nebyl málo inteligentní či nevzdělaný, ale byl to stoprocentní ideolog. Katedru české literatury vedl v 70. a 80. letech a po celou dobu ho ideologie zajímala daleko víc než česká literatura. Ke konci 80. let se začal docela snažit, například doprovázel Bohumila Hrabala na studijní cestu do Paříže, ale těžko říct, jestli to dělal z upřímného zájmu, nebo protože byl agent Státní bezpečnosti. Zároveň existovaly povinné součásti komunistického stranictví, třeba základy marxismu-leninismu a podobné ptákoviny.
Na druhou stranu je pravda, že fakulta přestala některé věci stírat. Například se v polovině 80. let už nevyhazovalo za podpis petice Několik vět. Nebo si vzpomínám na aktivitu, kterou jsme provedli s kamarádem Zdeňkem Tichým, tehdejším studentem divadelní vědy, v současnosti proděkanem pražské DAMU. Asi v roce 1987 jsme sepsali výzvu k uvolnění zakázaných knih, tzv. libri prohibiti, alespoň ke studijním účelům. Podepsali jsme ji a odevzdali fakultnímu výboru Socialistického svazu mládeže (SSM). Ne, že by to k něčemu vedlo, alespoň jsme však pochopili, že partajní nadvláda i tvrdost slábnou.

Tehdy ale stále bylo dost odstrašujících případů. Museli jste cítit strach z toho, jak SSM zareaguje…
Je pravda, že se pořád hodně vyhazovalo za blbosti. Když je ale člověku dvaadvacet, přeci moc nepřemýšlí o důsledcích svých činů. Pokud mu něco přijde správné, prostě to udělá. Navíc když se člověk začal o nějakou věc snažit, přirozeně se potkával s lidmi, kteří přemýšleli podobně a navzájem se podporovali. Nebylo to tak, že by strach úplně všechny svazoval, pár lidí vnitřně svobodných určitě bylo a dělali zajímavé věci. Bylo ale otázkou, jak se jejich různé aktivity mají propojit.

Vysvětlete prosím, proč nad tím fakulta přivřela oči? Jak se v tom zrcadlí proměna společenských poměrů?
Netuším, jestli to bylo třeba pod vlivem sovětské perestrojky. Myslím ale, že si hodně komunistů uvědomovalo, že končí doba, ve které se můžou opřít o tanky. Proto asi ubylo agrese vůči lidem, kteří se chovali jinak, než jak bylo normální.
Pravda je, že ke konci 80. let se ve společnosti leccos měnilo. 10. prosince 1988 se například konalo opoziční shromáždění na Škroupově náměstí k výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Byla to první manifestace opozičních seskupení, kterou v období normalizace komunisti povolili. Účastnil jsem se ho a byl to pro mě fantastický zážitek. Vysvětlit tu atmosféru moc nejde. Představte si, že žijete v době, kdy nemůžete svobodně projevovat svůj názor na cokoli, svoboda je uzavřena do bytů a hospod, i tak jen do jisté míry. Navíc máte minimum necenzurovaných informačních zdrojů… a teď se tváří v tvář setkáte s osobnostmi, které jste hltal většinou jen ve vysílání zakázaných stanic. Hlavní řečník byl Václav Havel, který vyslovil požadavek propuštění politických vězňů, dále vystoupil Ludvík Vaculík a taky spisovatel a hudebník Petr Placák.

Zmiňovanou peticí odvážná aktivita neskončila. Dokázali jste využít měnících se poměrů na fakultě k dalším hodně neobvyklým činnostem.
Se Zdeňkem Tichým a Luďkem Švábem, jedním z klíčových představitelů pražské surrealistické skupiny, jsme v roce 1987 pořádali cyklus přednášek pražského surrealismu ve spolupráci s divadelní vědou, která tehdy byla o hodně liberálnější než „moje“ katedra české literatury. Proběhlo jich deset a pamatuji se, jak jsme vždy „hlídkovali“ před vchodem a kontrolovali lidem indexy, abychom náhodou nevpustili nějakého agenta. Fakt jsme si naivně mysleli, že bude mít v indexu razítko státní bezpečnosti.
Kromě toho jsem se pustil do jedné sólo akce. Na fakultě byla spousta nástěnek, které byly většinou plné vyhlášek nebo stranických ptákovin. Tak mě napadlo, že jednu z nich – byla ve čtvrtém patře – prostě zaberu a udělám tam jakési nástěnkové noviny. Byly to kulturní noviny všeho druhu, převážně recesistické, ale někteří je brali i hodně vážně. Od počátku poutaly pozornost mnoha lidí, mezi těmi „rudými“ se totiž dost vyjímaly. Někteří studenti se toho nápadu chytli a začali tam dávat svoje příspěvky, na druhou stranu ale byli takoví, kteří je pravidelně trhali. My ale byli dost zarytí a vždycky jsme je doplňovali, což mimochodem vůbec nebylo jednoduché. Nezapomeňte, že neexistovaly dnešní digitální technologie, množilo se obtížně a ne moc kvalitně. Ale šlo to, noviny nás hrozně bavily, protože jsme při psaní konečně nemuseli cenzurovat sami sebe.

Jak na vaše „revoluční“ noviny reagovali učitelé? Předpokládám, že se spíše přidávali na stranu strhávačů, snad vás ale někteří podporovali…
Lidé, kteří kolem toho chodili, byli většinou hodně nejistí. Nikdo nevěděl, jak se k tomu fakulta postaví, takže tam bylo dost takových, kteří prostě vyčkávali. Nezapomeňte, že humanisti mají vždycky citlivější nos na pnutí a atmosféru ve společnosti, tehdy dovedli předvídat, jak může být taková věc riskantní. Nevzpomínám si, že by noviny někdo z učitelů strhával, ale ani na to, že by nám nějaký z nich otevřeně pomáhal. Souvisí to i s tehdejší atmosférou mezi studenty a učiteli, která byla hodně jiná. Vzájemná komunikace nebyla moc intenzivní, s námi chodil do hospody málokdo. Výjimkou snad byla Letní škola slovanských studií, kde se vytvářelo opravdu přátelské pouto. Studenti tam s učiteli hodně spolupracovali, představovali důležité organizační síly.

Ačkoli se recesistické noviny nesetkaly s masivní podporou, byl to dost úspěšný nápad, protože vyústil ve studentský časopis Situace, který jste spoluvytvářel v letech 1988 – 1989.
Situace opravdu vznikla mimo jiné z lidí, kteří ty noviny dělali. Vůdčí postavou a otcem zakladatelem byl ale Josef Brož, dnes publicista na volné noze. Dali jsme dohromady redakci či spíše volné tvůrčí uskupení, ve kterém jsme se hádali o různých podobách časopisu. O Situaci už byl velmi slušný zájem, každý výtisk, který se nám podařilo rozmnožit, pak koloval fakultou, šel z ruky do ruky. Oficiální reakci učitelů jsem ve viditelné formě tehdy nezaznamenal – tedy až do okamžiku, kdy se vedení fakulty rozhodlo Situaci zakázat. Vydávali jsme ji dál a zájem o ni neutuchal. Mnoho výtisků se asi nezachovalo, ale minimálně jeden kompletní set najdete v knihovně Libri prohibiti.

Také v revolučním roce jste patřil mezi hodně aktivní studenty. Jak jste prožil 17. listopad?
Patřil jsem k organizátorům studentského průvodu, k té jeho části, která zaručovala souhlas SSM. Neobvyklé bylo už to, že zhruba třetina studentských organizátorů ale neměla se SSM nic společného, patřili k tzv. nezávislým. A samotný průvod je nezapomenutelný úžasnou atmosférou, která v něm panovala. Mezi lidmi najednou fungoval úplně jiný druh komunikace, byla mnohem přátelštější, otevřenější, plná vzájemného porozumění a společného smyslu pro humor. Když jsme došli na nábřeží k Národnímu divadlu, vykoukla z okna jednoho domu asi stoletá babička a mávala na nás vlaječkama, průvod na to spontánně reagoval tím, že začal skandovat „Ať žije babička“.

Jak je možné, že ten průvod proběhl pod hlavičkou SSM, nedalo se předpokládat, že se manifestace změní v politickou demonstraci?
Možná jo, ale nezapomeňte, že oficiálně bylo schváleno pouze shromáždění na Albertově a následný pochod na Vyšehrad, kde měla proběhnout pietní akce. Jenže už většina transparentů na Albertově vyrážela dech – nešlo jen o pietní připomenutí minulosti, ale – a možná především – o svobodné vyjádření k současnosti. Cesta z Vyšehradu na Národní třídu už byla improvizace, lidem se z té úžasné atmosféry vůbec nechtělo.

Šel jste v průvodu až do konce?
Ne. Žena byla v osmém měsíci těhotenství, až na Národní jsme proto nedošli. Z představy, jak mohla dopadnout naše dnes dvacetiletá dcera v tlačenici na Národní třídě, mne dodnes mrazí. Šli jsme domů – bydleli jsme na rohu Staroměstského náměstí a Dlouhé ulice, a postupně k nám v průběhu večera přicházeli kamarádi, kteří se dostali až k policejním kordonům…

V jakém byli stavu?
V šoku. Ačkoli nechyběla zkušenost z lednových demonstrací v rámci Palachova týdne, tenhle policejní zásah byl ještě mnohem tvrdší. Nikdo ale nečekal, že to dopadne tak tvrdě. Někoho bolela záda, jiného ledviny či hlava – podle toho, kam se ti šílenci v uniformách trefili. Ten večer jsme události moc dlouho nerozebírali, prostě jsme si řekli, že další si povíme na redakční radě Situace, která byla už předtím plánována na následující den.


Logo agentury „Tichý-Ježek“, kterou V. Ježek
založil se Zdeňkem A. Tichým (Foto: osobní archiv)
Té schůzky se ale neúčastnili jen tvůrci Situace…
Přišla tam řada lidí mimo redakci, všichni jsme byli už spíš naštvaní, než šokovaní. Mluvilo se o událostech na Národní, ale také o tom, jak bychom měli reagovat. Dohodla se další schůzka na Větrníku, kam už přišli i studenti pražské DAMU s důležitým Martinem Mejstříkem a také ti, kteří nebyli v SSM, třeba Šimon Pánek či Marek Benda. Tam se, v neděli večer, zrodil základ studentského stávkového výboru. A redakční rada Situace pak prakticky celá přešla do stávkového výboru FF UK.

Rozhodli jste se tedy, že obsadíte budovu Filozofické fakultu, uděláte si tam revoluční zázemí a vyhlásíte okupační stávku. Bylo to bez komplikací?
Protože filozofové jsou v mnohém zvláštní lidi, stávka začala příznačně. První den zbyly v budově jen dva studenti, protože ostatní se rozprchli cosi organizovat. Děkan je přesvědčil, že mít klíče od budovy je hrozně velká a hmotná odpovědnost, ukecal je a oni mu je prostě vydali. A co hůř, nechali si fakultu před nosem zamknout. První noc okupační stávky jsme tak strávili venku před budovou. Některé věci se opravdu dají jen těžko popsat, atmosféra toho večera byla hrozná. Cítili jsme se trapně a hrozně nejistě, mluvilo se o tom, že jsou na cestě do Prahy tanky a nikdo nevěděl, zda je to pravda. Klepali jsme se zimou a – proč to nepřiznat – i strachem. Naštěstí brzy ráno dorazila uklízečka, a s ní i klíče od budovy. Pak už jsme fakultu do konce roku neopustili.

Po obsazení fakulty oficiálně vzniknul stávkový výbor FF UK. Proč jste se rozhodli, že budou zástupci veřejně voleni, výbor by přeci vzniknul i bez voleb?

Bylo by to určitě snadnější, nám ale volba připadala správná – chtěli jsme přece dělat věci jinak. Základní návrh stávkového výboru v podstatě kopíroval redakční radu Situace, v aule byl doplněn o několik lidí navržených z pléna a velkou většinou – nikoli však zcela 100% – zvolen. Zvoleni byli všichni navržení. Vzpomínám se na jednoho kluka, který v aule vystoupil a přesvědčoval nás, že děláme chybu. Nebyl to žádný funkcionář, prostě mu to nepřipadalo správné. Dodnes obdivuji jeho statečnost – být sám proti téměř všem není nikdy snadné. Jinak si ale nevzpomínám, že by proti volbám někdo otevřeně vystupoval nebo že by bývalí funkcionáři vyvíjeli nějakou „záškodnickou“ činnost.

Stal jste se vůdčí osobností stávkového výboru FF UK. Popište prosím, o co se výbor snažil a jaká byla Vaše role.

Především asi koordinační. My jsme si tehdy ale na nějakou vnitřní strukturu stávkového výboru ani na šéfy nehráli. Důležité bylo hlavně to, kdo vytvoří spojku mezi fakultním výborem a centrem v Disku. Tuto roli jsem musel odmítnout – moje žena zůstávala na fakultě s námi a já si neuměl představit, že bych ve chvíli, kdy by musela do porodnice, nebyl po ruce.
Snažili jsme se tak tvořit jakýsi informační uzel, do kterého putovaly všechny informace a který rozhodoval a rozděloval práci, kterou bylo třeba denně dělat – od výroby plakátů až po vytváření tzv. spanilých jízd, skupin studentů a herců, které pak jezdily po celém Československu. Vzhledem k rostoucímu zájmu médií vznikla i speciální skupinka pro komunikaci s novináři, což asi nejlépe z nás zvládala Nataša Dudinská (nyní politoložka a dokumentaristka pozn. red.).
Program na fakultě vznikal dost spontánně, improvizovaně – když přišel někdo zajímavý s tím, že nám udělá přednášku nebo zahraje nebo prostě jen přijde mezi nás, rychle jsme se dohodli, kdy to bude, vylepili pár plakátků a velmi rychle to proběhlo. Zajímavé bylo, že jsme nemuseli dělat velkou informační kampaň, ať už to byla jakákoli přednáška či projekce, bývalo – alespoň zpočátku – i v té největší aule plno. Tehdy nebyly žádné sociální sítě a skoro žádné informační technologie, informace lítaly jen vzduchem, ale ono to fungovalo – protože lidé byli na tenhle druh improvizované svobody nadržení a všechno si hned řekli.

Kteří lidé na fakultě například vystupovali?
Přišla třeba Daniela Fišerová, která četla ze své hry Hodina mezi psem a vlkem, Jarda Svěcený, který pro nás udělal houslový koncert… Chodila za námi řada zajímavých lidí, dokonce jsme pořádali besedu s Václavem Havlem. Nejvíce se s návštěvami setkávala moje žena (spisovatelka Alena Ježková, pozn. red.), která se s velkým břichem nemohla účastnit fyzicky náročných příprav a připadlo jí tak místo ve vrátnici. Vzpomínám si na jednu historku, která se jí stala… Jednoho dne navštívil vrátnici nenápadný starší pán, kterého si zprvu nikdo nevšímal. Pak se ukázalo, že je to Bohumil Hrabal, ale než ho Alena stihla oslovit, mlčky odešel. Zanechal po sobě jen papírový pytlík a v něm dvacet tisíc korun.

Jak si to Hrabalovo podivínství vysvětlujete?
Myslím, že tak vyjádřil názor způsobem sobě vlastním. Bohumil Hrabal nikdy nebyl moc komunikativní, mezi lidmi většinou jen chodil a pozorně poslouchal. I když dvacet tisíc bylo tehdy hodně peněz, myslím, že mu na tom nezáleželo. Peníze byly to poslední, co měl potřebu řešit, jeho život tvořilo především psaní, sezení v hospodě s přáteli a poslouchání…

Zmínil jste tzv. spanilé jízdy, kterých se studenti účastnili spolu s herci. Měli jste zformulováno, co přesně chcete lidem říkat?
To jsme rozhodně zformulováno neměli, nebyl čas. Účastníci spanilých jízd to ale vědět nepotřebovali, protože stačilo, aby řekli, jak to vypadalo na Národní a okamžitě si získali sympatie. V tom byla jejich role nenahraditelná, jejich výstupy vzbuzovaly silné emoce.
Spanilé jízdy vznikaly spontánně z potřeby informovat širokou veřejnost a získat silnou podporu pro aktivity studentů a Občanského fóra. Proto se jezdilo se do všech koutů země a rozvážely se zároveň letáky a Informační servisy, zpravodajské listy Občanského fóra, které vytvářeli lidé kolem Alexandra Vondry. Protože jsem byl plně zaměstnán v koordinačním centru stávkového výboru na fakultě, žádné jízdy jsem se bohužel neúčastnil.

Jak dlouho okupační stávka na fakultě trvala?
Probíhala od 20. 11. do 4. 1. 1990. První týden byla fakulta plná lidí a odhodlání. Řada studentů v ní opravdu intenzivně pracovala a bylo pozoruhodné, že věci, které byly dlouhodobě zablokované, šlo najednou jednoduše řešit. Konečně se třeba pořídil toaletní papír na záchod, došlo se do sklepa a „neopravitelné“ cyklostyly si studenti za dvě hodiny spravili. Kromě toho se pochopitelně pořádaly bujaré večery plné veselí, vína a zpěvu. Ovšem velmi rychle se ta angažovanost dostala prakticky na současnou úroveň. Poslední den stávky, na silvestra, nás na fakultě zbylo jen třicet.


Vlastimil Ježek během stávky na FF UK (Foto: osobní archiv)

Takový vývoj Vás překvapil?
Dokončoval jsem pátý ročník studia, bylo mi pětadvacet, o několik let více než většině lidí ve výboru a žil jsem už trochu jinými starostmi. Možná proto jsem stávku vnímal jinak než ostatní. Už zkraje jsem si myslel, že bujarý optimismus je omylný. Koneckonců začátek stávky nebyl charakteristický jen obdivuhodnou pracovitostí studentů, ale také tím, že se mezi námi objevovali první hajzlíci, z nichž někteří využili stávky k tomu, aby si dodělali chybějící zápočty a zkoušky. To přeci nejde, když se stávkuje, tak se neučí. Bylo to jednoznačně z vypočítavosti, a zmatení učitelé jim – bohužel – většinou rychle vyhověli.

Se stávkou zanikl i výbor. Jak došlo ke vzniku Studentské rady?
Výbor se přirozeným vývojem v radu transformoval. Shodovali jsme se na tom, že je třeba, abychom v aktivitě pokračovali, že musí právě studenti fakultu proměnit. Na začátku tedy Studentská rada vznikla jenom z lidí, kteří se angažovali ve stávce a mohli se věnovat práci pro zlepšení studia na fakultě. Mnozí z nás chtěli studovat v zahraničí a stalo se naším společným úkolem, abychom takové možnosti zajistili. Než to ale začalo fungovat, museli jsme si je dva roky vybojovávat.

Jak byste charakterizoval komunikaci mezi studenty, kteří chtěli něco měnit a učiteli?
Bylo opravdu hrozný, že většina lidí vůbec nepochopila, o jakou změnu nám jde. Učitelé za námi chodili a jednali s námi tak, jako kdyby se Socialistický svaz mládeže prostě přejmenoval na Studentskou radu. Nepochopili, že musí dojít k vnitřní transformaci, k proměně obsahu. To bylo skutečně ubíjející a některé z nás to od angažovanosti na fakultě odradilo. Často jsme se také snažili přesvědčovat pedagogy, že se nemají hádat, kdo koho udal, ale pracovat na proměně poměrů a pro vědu a studenty. To nás také energií moc nenabíjelo.

Ve Studentské radě jste strávil dva roky. Jak se proměňovala její atmosféra?
Studentskou radu jsme zakládali jako platformu, na které se stýkají zájmy studentů a která pak za studenty mluví s vedením fakulty. Většina z nás zůstala v radě dva roky, pak přišlo hodně nových lidí. Už z kraje myslím hrozilo nebezpečí, že se v ní sejdou lidi, kterým půjde spíše o vlastní zájmy než o službu fakultě. Postupně mě to tam přestávalo bavit, protože jsem měl pocit, že se z rady stává zaběhaná struktura a mě komunismus struktury dost znechutil. Zkoušel jsem pracovat i ve fakultním senátu, ale to bylo – v podobném smyslu slova – ještě horší. Nejsem schůzovací typ a dodnes mi vadí lidé, kteří se dokážou dlouho vykecávat – o ničem.


Vlastmil Ježek s architektem Janem Kaplickým v pořadu
Krásné ztráty (Foto: osobní archiv)

Současná Studentská rada se především snaží oživovat kulturní život na fakultě, pokud je ale třeba, reaguje také na aktuální společenská témata a problémy, které vyžadují spoluúčast studentů. Jaké je podle Vás aktuální téma, které si zájem současných studentů nejvíce zaslouží?
Samozřejmě Kaplického Chobotnice – co jiného…


Rozhovor vedl Michal Ježek

Úvod > Historie SR > Rozhovor s Vlastimilem Ježkem