Rozhovor s Josefem Šlerkou

„Dříve měl člověk pocit, že se tu po chodbách prohání duch Lenina.“
Říká Josef Šlerka v rozhovoru o tom, jak fungovala Studentská rada FF UK v letech 1999-2004, kdy byl jejím členem. Zároveň popisuje dobovou atmosféru fakulty a formuluje poslání, které má tradiční studentský spolek plnit.

Josef Šlerka (Foto: osobní archiv)

Josef Šlerka (Foto: osobní archiv)

 

 

Medailonek: 
V letech 1993-1996 studoval dramaturgii na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, odkud zběhl před dokončením studia. V roce 1998 začal studovat estetiku na FF UK, kterou dostudoval. Nyní dokončuje doktorské studium v oboru Informačí věda. Několik let strávil ve fakultním senátu, v současnosti je místopředsedou Akademického senátu UK.
Na FF UK vede obor Studia nových médií a zároveň se věnuje vývoji softwaru ve společnosti Ataxo Interactive.
Vzpomeneš si, z jakých důvodů ses stal členem Studentské rady?
Vstupoval jsem do rady ve chvíli, kdy to vypadalo, že zanikne. Fakulta byla olepena plakáty, které zvaly na jakousi valnou hromadu, tak jsem se šel podívat, co to je. Vyrozuměl jsem, že existuje Studentský fond FF UK, ve kterém je rada ustanovena a že má být zrušen. Vystoupila tam Ivana Ryšková z jazykové školy SF Servis a připomínala, že fond nelze jen tak zrušit, protože Studentská rada tu jazykovku vlastní. Tak jsem se stal radním, abych si byl jistý, že když to bude třeba, zrušíme fond čistým způsobem.

K jeho zrušení ale nakonec nedošlo, rada se vymanila z krize a začala zajímavě pracovat. Předpokládám, že tam působili studenti, ze kterých vyrostly zajímavé osobnosti, vzpomeneš si na někoho?

Sešla se tam hodně prima parta. Měli jsme chuť dělat něco pořádného pro fakultu a dost jsme spolu kamarádili. Pamatuji se třeba na Jana Cieslera, který pak pracoval třeba jako mluvčí ministerstva kultury a z pozdějšího období taky na studentku, která je dnes jednou z nejúspěšnějších českých spisovatelek, Petru Hůlovou. Vím, že jsme spolu chodili na pivo, už si ale nepamatuji, čemu se v radě věnovali.

Rada tehdy sídlila stejně jako dnes v přízemí hlavní budovy (č. 2), s jazykovkou jste sdíleli prostornou kancelář, zázemí bylo tedy dobré. Co jste podnikali?
Každý dělal to, o co měl zájem. Někteří se vrhli do příprav fakultního plesu, který se několik let nekonal, jiní pořádali výstavy či koncerty. Založili jsme divadelní klub, který od té doby zajišťuje studentům zlevněné lístky do pražských divadel a taky filmový klub. Filmáč byla moje doména a ještě dnes se mu věnuji. Stále se orientujeme na menšinové žánry, promítáme snímky, které nelze moc vidět v televizi či v kině. Projekce jsme se snažili směřovat k tématům, která nás zajímala. Náš klub byl zřejmě první, který promítal Cyklus věnovaný moci, v jeho rámci jsme udělali večer o německé filmové režisérce Lenny Riefenstahl. Pustili jsme její Triumf vůle, nacistický propagandistický film, což bylo tehdy poměrně radikální. Věnovali jsme se taky asijské kinematografii nebo třeba tvorbě amerického nezávislého filmu.

Takové aktivity asi zpříjemnily fakultní prostředí. Jak bys ho charakterizoval ve srovnání s brněnskou JAMU, na které si studoval, než si přišel na Filozofickou fakultu?
Konec 90. let byl na Filozofické fakultě zajímavý právě tím, že se studenti začali lépe organizovat a více starat o to, aby se prostředí fakulty zlepšilo. Ovšem na JAMU to bylo úplně jiné. Fakulta byla daleko otevřenější a přátelštější, studenti měli k dispozici klíče od učeben, když potřebovali zkoušet. Bylo to dáno hlavně komorním prostředím, celkem nás studovalo asi jen 180, ale také charakterem studia. Byla to vlastně jedna velká dílna, ve které studenti společně tvořili, což posilovalo komunikaci. V zásadě se všichni znali, po seminářích chodilo do školního baru, z baru na nové kousky do divadla a nakonec společně na kolej, protože tam všichni bydleli. K přátelské atmosféře přispívalo i to, že učitelé měli méně studentů a mohli se jim tak důkladně věnovat. To na fildě nemohlo fungovat. Fakulta počtem studentů už tehdy odpovídala menšímu městu, které je rozparcelováno na veliké množství ústavů a kateder. Učilo se v mnoha budovách, což samozřejmě komunikaci v rámci fakulty komplikuje. Tenkrát mě zarazil nedostatek osobního přístupu ze strany učitelů. Ale situace se nemění, na stovku studentů jich dnes připadá třeba pět. To je vražedný.

Dalo by se přesto říci, že studentské aktivity výrazně proměnily atmosféru fakulty?
To určitě ano. Dříve se člověk prošel po chodbě a měl pocit, že se tu prohání duch Lenina. To se dnes přihodí jen výjimečně. Studentská rada má velký podíl na tom, že se zlepšila nálada místa. V budově proběhlo několik příjemných koncertů, rada každoročně pořádá lekci Faust, která seznamuje prváky s málo navštěvovanými zákoutími fakultní budovy. Chodby zkrášlují výstavy, nástěnky a plakáty. Navíc je budova mnohem čistější, byť si stále myslím, že kdyby ji někdo umyl zvenku, tak se rozpadne, protože už drží pohromadě právě jen tou špínou.

Mluvil jsi o akcích, které přispívaly k oživení vnitřního života fakulty. Studentská rada se ale zapojovala i do takových, které hranice fakulty výrazně přesahovaly.
Rada vždy reagovala na podněty, které přicházely zvenku. Vzpomínám si na Petra Kouru, dost výrazného radního, který v listopadu 1999 v rámci besedy k výročí sametové revoluce přednesl slavné prohlášení Děkujeme, odejděte. Zveřejnili jsme ho na webu, na kterém ho podepsalo asi 30 000 lidí. To bylo dost významné, celkový počet signatářů byl asi 100 000 lidí. Kromě toho někteří studenti aktivně pomáhali v organizaci demonstrací, nejen těch na Václavském náměstí, ale i v okresních městech, třeba na Kladně, kde vystupovali na tribuně a udržovali patřičný „revoluční kvas“. Rada v této věci sehrála důležitou roli, poskytla technické zázemí pro řadu koordinačních akcí.
O rok později se přihodila ČT věc veřejná, celospolečenská akce, která reagovala na pokus politiků převzít kontrolu nad Českou televizí. Studentská rada například zařídila, aby se na fakultě promítaly záběry, které ukazovaly vyostřenou situaci uvnitř televize.

Další z velkých akcí, kterých se rada účastnila, byl v roce 2004 Týden neklidu, kdy se vysoké školy postavily proti snížení rozpočtu na jejich financování.
Pořádali jsme akci s názvem Růže pro Zemana na hrob vysokých škol. Byla adresována tehdejšímu ministrovi školství Eduardu Zemanovi, protože hrozilo, že vysoké školy přijdou o dvě miliardy korun.. Tehdy proběhla série demonstrací po celé republice, ale Filozofická fakulta se rozhodla jít jinou cestou. Děkan Petr Kolář podpořil, aby fakulta nevyhlásila stávku, ale den otevřených dveří. Využili jsme tak možnosti představit veřejnosti, kolik u nás studuje studentů, což proběhlo v kombinaci s koncertem a speciální projekcí filmového klubu, který v rámci recese promítal komunistické snímky Uspořená libra a Růže pro Zemana ze seriálu Třicet případů majora Zemana.

Pěkně to ilustruje, že Studentská rada tradičně reflektuje závažné společenské dění. Nakolik má být podle tebe orientovaná k politickým otázkám?
Naše rada se věnovala především fakultnímu životu. Chtěli jsme dělat ples, výstavy, kluby a řešili jsme tradiční evergreeny. Tím myslím třeba mizerné parkování kol nebo stále chybějící koutek pro studentky s malými dětmi. Když ale přišly důležité politické problémy, snažili jsme se k nim vyjádřit a v rámci možností pomoci. Pak jsme ale zase šli „svou cestou“. Je to tak dobře, rada nemá být politickou skupinou, která se bije za práva „celého světa“. Má ovšem reagovat na průšvihy, které přichází. Pokud jsou např. potlačována práva studentů v Íránu, má vyjádřit svoji solidaritu.

Zkus prosím stručně formulovat poslání, které má podle tebe rada plnit.
Primárně se má starat o to, aby se na fakultě lépe žilo. Má být platformou, na které se řeší nápady, otázky či problémy studentů a pomocí grantů podporovat studentské projekty. Její role je jedinečná, není to „mocenská“ role vedení fakulty, ani kontrolní role senátu, který hlídá, jak se dodržují fakultní předpisy. Studentská rada funguje jako spojka či tlumočník mezi studenty a vedením.

Souhlasím s tím, jak poslání rady formuluješ. Chybí mi tam ale ještě jedna věc, se kterou by měla být právě Studentská rada, jako spolek reprezentující studenty FF, bezprostředně provázána. Mám na mysli tradici vzpomínkových akcí k výročí oběti a úmrtí Jana Palacha.
Ano, je to ale dost problematická věc. Jak Palacha vlastně připomínat? V naší společnosti existuje mýtus o Palachovi jako o hrdinném člověku, ale typický Čech si řekne, že to, co udělal, k ničemu nebylo – zapálil se a dobu nezměnil. Nebo často slýcháme, že za nás Palach nasadil život, to je ale přece fráze, kterou normálně používáme o tankistech, kteří jdou do útoku. Palach je pro mnohé z nás už jen prefabrikátem, ne živým symbolem.

Vidím to podobně. Shodneme se snad na tom, že je proto třeba zdůrazňovat, čím je alespoň pro některé z nás Jan Palach důležitý. Čím je důležitý pro tebe?
Palach je otázka. Nutí nás ptát se, zda to, co děláme, považujeme vnitřně za správné, zda máme nějakou mravní hranici, kterou svým chováním nemůžeme překročit. Svým činem vyjádřil nejradikálnějším způsobem svůj nesouhlas, čímž ukazuje, že taková hranice existuje, protože jsou hodnoty, které mají obrovskou sílu. Jan Palach by měl zůstat permanentní otázkou, kterou si klademe ve chvíli, kdy se střetneme s mocí. Musíme ho chápat jako událost, jen tak bude permanentně zpochybňovat naše rozhodování.

Jak si ale Palacha připomínat, aby se nestal frází nebo prefabrikovaným mýtem?
Přijde mi adekvátní ten způsob, jakým si ho fakulta každoročně připomíná. To znamená pietní akt se vzpomínkami pamětníků a s diskuzemi o tom, jestli jeho čin měl, nebo neměl smysl. Důležité je to stálé otevírání tématu. Až se z Palacha stane bitva u Hradce Králové, kterou si připomínáme tím, že uděláme vojenskou rekonstrukci a pak si tam koupíme párky, bude to dost blbý. Kdo ví, jak si ho jednou budeme připomínat, možná se budeme polívat benzínem; člověk je na to dostatečně vyšinutý zvíře.


Rozhovor vedl Michal Ježek 

Úvod > Historie SR > Rozhovor s Josefem Šlerkou