try another color:
try another fontsize: 60% 70% 80% 90%
Studentská rada FF UK

Rozhovor s Patrikem Eichlerem

„Do zbrojnice nemůžete přijít po začátku války.“

Rozhovor s Patrikem Eichlerem, bývalým předsedou Studentské rady FF UK, o studentských radních jeho generace.

Patrik Eichler 1

Patrik Eichler

Do Studentské rady jsi přišel, když ti bylo dvacet, v roce 2003, co tě přivedlo?

Přivedly mě dvě kamarádky romanistky − Anička Čmejrková a Bára Hartigová. Znal jsem je předtím, než jsem přišel do Prahy, a ony mi řekly, abych do SR kandidoval, a jak se to dělá. Kandidoval jsem na valné hromadě, která se tehdy pravidelně konala měsíc až dva po začátku zimního semestru. Že součástí života je i veřejné angažmá, jsem věděl předem. Že jsem byl zvolen, bylo dáno i tím, že žádný velký počet uchazeček a uchazečů o členství v radě nebyl. Ve Studentské radě jsem byl do akademického roku 2005/2006. V následujícím roce jsem pak ještě pracoval jako člen její revizní komise. 

To znamená, že jsi kromě zájmu SR o fakultní život věděl i o jejích akcích, které mají společenský dosah?

Věděl jsem spíš o problémech na samotné fakultě, třeba o pnutí na tehdejším Ústavu slavistických a východoevropských studií. O akcích Studentské rady jsem nevěděl nejspíš nic.

Jak jsi vnímal revoluční kapitolu její historie? Totiž fakt, že vznikla ze Socialistického svazu mládeže, přes stávkový výbor, který organizovali studenti na fakultě v období sametové revoluce?

Když jsem do SR vstupoval, neznal jsem to. Vnímali jsme pak tuhle historii skrze vzpomínkové akce k výročím Jana Palacha či sametové revoluce, které rada pořádá tradičně. SR samotná přitom v době, kdy jsem tam působil, odvozovala svůj původ od stávkového výboru. Byl to zbytek prostředků, které lidé posílali stávkujícím studentům, který si „vynutil“ založení Studentského fondu a Studentské rady jako jeho výkonného orgánu.

Konec devadesátých let byl podle vzpomínek některých radních relativně hluché období. Bylo to období, které bylo, co se akceschopnosti SR týče, spíše překlenovací. Tys ale přišel v čase, kdy aktivita rady stoupala, nebo ne?

Vnímám to stejně. Přicházel jsem v době, kdy ve Studentské radě nebo kolem ní působili (v abecedním pořadí) lidé jako Anna Čmejrková, Barbora Hartigová, Kateřina Ondřejová, Josef Šlerka nebo Nelly Vostrá. Poslední dva ještě s dalšími lidmi z prostředí organizátorů literárního festivalu Šrámkova Sobotka a časopisu Splav (posléze také Plav) organizovali v aule FF UK filmový klub. První trojice patřila mezi organizátory akcí, které měly ambici být vidět i za zdmi fakulty nebo univerzity: to byly třeba palachovské připomínky nebo připomínky 17. listopadu 1989.
   Velkou roli v naší aktivitě sehrál také fakt, že si Studentská rada v roce 1993 založila jazykovou školu SF Servis. Ta v letech, kdy jsem v SR působil, relativně prosperovala, dávala nám tehdy sto možná sto dvacet tisíc ročně a většinu těch prostředků jsme zase obratem vydali na podporu studentských projektů.

Vzpomeneš si na příklady projektů, které byly něčím výjimečné?

Projekty jsme finančně podporovali vždy třikrát ročně (březen, září, prosinec či leden), vždycky šlo o takových 25 až 30 tisíc Kč. Často to byly projekty vzniklé ad hoc. Třeba jsme u příležitosti nějaké výstavy koupili výstavní rámy do chodby mezi vstupem do budovy v Jinonicích a tamním bufetem. Podporovali jsme několik čísel časopisu Na Východ nebo webovou stránku Pražská polonistika (www.polonistika.cz).

Vymezil bys nějaké hlavní oblasti, ve kterých SR působila a působit má?

Když jsem byl předsedou, naformulovali jsme s Jakubem Bachtíkem a Michalou Benešovou dokument Co je SR. Okruhy činnosti jsme v něm vymezili tři. Rada za prvé zastupuje studenty vůči fakultě při studijních a jiných problémech. Za druhé oživuje život studentů kulturními aktivitami. Za třetí reprezentuje studenty navenek.

Mohl bys dát ke každému příklad činnosti, kterou jste vyvíjeli? Vezměme to popořadě, SR jako zástupce studentů vůči FF UK.

Bojíte se svého proděkana, zeptáme se ho za vás. Anebo nějakou jednoduchou věc rovnou poradíme nebo pomůžeme udělat. Členové SR také tlačili na vedení FF UK, když někdy v té době, o které mluvíme, studenti z dnes už neexistujícího Ústavu slavistických a východoevropských studií zjistili, že fakultou, univerzitou i ministerstvem školství schválené akreditace mají asi dvojnásobek povinných hodin, než tehdy povoloval zákon. Měli obory, na kterých měl student týdně na fakultě fyzicky trávit i čtyřicet hodin. Zmínit můžu i pravidelnou kontrolu včasného a úplného zveřejňování rozvrhů, což byla aktivita, se kterou přišel nejen organizačně velmi schopný historik a germanista Petr Píša. A ten také stál u zrodu Novinkového systému SR – elektronické databáze, do které jsme při zápisech prvních ročníků sbírali podpisy a kterou i dnešní SR využívá pro informování o svých aktivitách. Asi by sem patřila i pravidelná účast lidí ze SR na fakultním Dnu otevřených dveří.

Co se kultury týče?

Provozovali jsme „kluby“. Ten filmový jsem už zmínil. Díky spolupráci s Českou filharmonií jsme mohli zavést Hudební klub, kde jsme za padesát korun nabízeli studentům možnost chodit na koncerty do Rudolfina, a to na dobrá místa. A na stejném principu vznikl i divadelní klub – zprostředkování levných vstupenek do těch pražských divadel, která byla ochotna nám je dávat. Probíhala také řada výstav na hlavním schodišti, šlo nejčastěji o fotografie či grafiky.
   A byla to SR z roku 2004/2005, která začala s kvestorem UK panem Kubíčkem jednat o vzniku dnešního klubu K4. První e-mail, který jsem k tomu tématu teď našel, je ze 4. března 2005. A když tam teď občas zajdu, zpravidla na nějakou akci FFabuly, tak vidím, že stálo za to začít tehdy jednat o budoucnosti rozestavěných prostor, kde ještě nebylo světlo, ale za to ještě byly díry v podlaze.

Pamatuji si, že jsme v roce 2010 pořádali na fakultě koncert písničkáře Karla Plíhala, za vašeho funkčního období bývalo koncertů víc.

Přemýšleli jsme, jak motivovat lidi, aby přišli jednou za rok na volební Valnou hromadu. Rozhodli jsme se, že se na Valné hromadě budou prodávat vstupenky na koncert. A ten jsme pak organizovali v aule hlavní budovy. Koncertů bylo několik. Karla Plíhala jsme také měli, to byl rok 2005. O rok později zpíval Jarek Nohavica, který říkal, že nikdy nehrál na menším pódiu. V roce 2008 jsem ještě organizoval koncert Bratří Ebenů, kteří se ale do auly nevešli. Pamatuji si, jak jsme volali správci budovy, jestli by šlo rozmontovat katedru. A on říkal, že by to šlo, kdyby mu to nařídil děkan, že by se ale nemuselo podařit složit ji zase zpátky. Nejen proto jsme pak koncert Bratří Ebenů uspořádali v zahradě protialkoholní léčebny na pražském Albertově, přičemž spolupořadateli jsme byli my, tedy Studentská rada, a Spolek mediků českých. Pokud se nemýlím, tak dvakrát v těch letech v aule vystupoval také Jaroslav Hutka.
   Byli jsme také generace, která v roce 2006 obnovila tradici fakultních plesů. Nejprve ve spolupráci se spolkem Matfyzák na pražském Žofíně, pak samostatně v Národním domě na Vinohradech, když se Matfyzák rozhodl, že zvládne ples své fakulty finančně i organizačně zajistit sám. To ale bylo asi až po dvou nebo třech letech.

Co se týče aktivit rady s přesahem do společnosti, jak jsem pročítal historii, jsou to zejména akce k výročím sametové revoluce, akce k výročí sebeupálení a úmrtí J. Palacha a akce vztahující se k vysokoškolské legislativě…

Někdy v roce 2004 jsme ve skladu ve dvoře FF UK našli asi čtyři sta kusů brožury Ve jménu života Vašeho. Několik dalších let jsme je rozdávali, ale zároveň mluvili o tom, že až nám ty archivní výtisky dojdou, měli bychom udělat nějakou reedici toho sborníku, možná mírně rozšířenou. Byl to také rok 35. výročí Palachova sebezapálení. Po debatě s režisérem Stanislavem Milotou a promítání jeho filmu Jan ’69 ve fakultním kině, což bylo v lednu 2007, jsme se pak na radě rozhodli, že tu novou knihu uděláme. Nejprve mělo jít o nevelký soubor historických textů a esejů. Nakonec začátkem roku 2009 vyšel autorský sborník Jan Palach ’69, vznikla výstava otevřená v Karolinu, sídle univerzity a zároveň v místě posledního rozloučení s Palachem. A zároveň se konala dvou nebo tří denní konference na fakultě a v Národním muzeu.
   Na palachovské vzpomínky jsme zvali různé pamětníky Palachovy doby. Stanislava Milotu jsem už zmínil. U pamětní desky na budově FF UK vystupovali ale třeba i farář a teolog Jakub S. Trojan nebo lékařka a politička Alena Moserová.

A průvod k 17. listopadu, o kterém jsem našel zmínky v archivu SR?

Z celého průvodu, který se konal v roce 2004 a šel z Albertova přes Národní třídu na Václavské náměstí, si pamatuji jedinou věc, a to komentář Martina C. Putny v Lidových novinách o dva dny později. Jmenuje se „Jak studenti zase šli“ a MCP v něm píše, že studentský průvod byl opět zastaven na Národní třídě, akorát že ho tentokrát nezastavila policie, ale pódium s popovým koncertem – oslavou, kterou tam snad organizoval pražský magistrát. A je pravda, že tam tehdy ten průvod uvízl a na Václavské náměstí došla jen jeho menší část. Bylo nás tehdy víc, než účastníků toho koncertu a pamatuji si, že jsme tehdy byli přesvědčení, že nás na místě skřípli záměrně, aby to v televizi vypadalo, že mají na akci plno. Pod jakými hesly a s kým jsme ten průvod pořádali, to už si ale nepamatuji.

Jak v roce 2004 probíhal Týden neklidu, iniciativa na podporu financování veřejných vysokých škol?

Začal na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde na podporu financování veřejných vysokých škol dělali happening „Oslíčku otřes se“. Na Studentskou radu přišel s upozorněním na tuto akci a výzvou, abychom se k ní přidali, tehdejší člen Revizní komise Jakub Jareš. Připojili jsme se a tím iniciativa získala formát celostátního protestu. Oslovili jsme akademické senáty fakult i univerzit napříč republikou a podpořila nás i řada osobností veřejného života. Vrcholem akce pak byl průvod z Ovocného trhu na Malostranské náměstí ve čtvrtek 1. dubna 2004. Na čele průvodu šlo obří prasátko z pletiva a papíru – coby kasička, do které jsme chtěli, aby „politici“ dorovnali rozdíl mezi procentem HDP, které na vysoké školství dávala ČR a kolik byl průměr EU.
   Týden neklidu navázal na iniciativu z roku 1999 Růže pro Zemana na hrob českých vysokých škol, do které se SR také zapojila. Ještě dlouhá léta potom visel v aule plakát „I Ty tady studuješ za peníze, které nejsou!“.
   Během Týdne neklidu probíhaly různé besedy a promítání. Udělali jsme výstavu z fotek oprýskaných budov anebo lavic s kalamáři, kterými v té době byly vybaveny některé studovny. Také jsme na kolejích 17. listopadu, což jsou dva velké paneláky u výpadovky z Prahy na Teplice, zorganizovali rozsvícení písmen „T“ a „N“ jako Týden neklidu. Studenti z Matematicko-fyzikální fakulty, kteří tam bydleli především, měli plánek s čísly pokojů a oken, a všichni, kdo na koleji bydleli, dostali napsáno, zda mají v tu dobu, kdy se akce konala, zhasnout nebo rozsvítit, aby ta písmena byla směrem k dálnici vidět. V průvodu jsme pak nesli pytel s korespondenčními lístky, na kterých jsme vládu vyzývali k navýšení rozpočtu pro veřejné vysoké školy a měli jsme i web, kde každý mohl svému poslanci napsat e-mail. Pro mě to tehdy bylo poprvé, kdy jsem se dostal se svým poslancem do kontaktu.
   Akce se zúčastnilo několik tisíc lidí, samostatně na Ovocný trh přišlo i pár stovek mediků z Albertova, kde je jejich kampus, v bílých pláštích. A úspěchem bylo i to, že ještě asi rok potom fungovala struktura, ve které se zástupci jednotlivých měst scházeli a konzultovali kroky v jednání s vládou.

Tehdejší Týden neklidu byl vlastně velmi podobný tomu loňskému. Proč jste zvolili tento typ protestu?

Moc jiných způsobů protestu není. Lze připravit akci rozmanitou – fotogenickou anebo masovou. Anebo to spojit, což jsme udělali my. Pořádali jsme debaty, výstavy, průvody, které byly velmi fotogenické a živelné, což přitáhlo dost lidí i pozornost médií. Cílem každé takové akce je nakonec oslovit širokou veřejnost a jejím prostřednictvím tlačit na politickou reprezentaci, protože ta nakonec vždycky rozhoduje.

Patrik Eichler s historikem Petrem Blažkem

Vlevo Patrik Eichler s historikem Petrem Blažkem na prezentaci sborníku Jan Palach ´69 v Karolinu, 40. Výročí Palachova sebeupálení.

Ještě zpět k Janu Palachovi. Myslím, že ke Studentské radě patří starost o jeho odkaz jako její organická součást. Studenti FF UK, potažmo členové SR, mají asi největší odpovědnost za to, co se s ním stane.

Jistě by si ho mohla osvojit Vysoká škola ekonomické, kde studoval déle a kde byl, podle toho, co víme, jako student aktivnější než na FF. Jenže se zapálil jako student Filozofické fakulty a tím se stal „naším spolužákem“ a jeho oběť „obětí našeho tehdejšího spolužáka“. Na hlavní budově FF UK má pamětní desku a jmenuje se po něm i náměstí, na kterém fakulta stojí.
   Vzpomínky na Palacha organizoval, pokud si pamatuji, nejprve Rostislav Valvoda z translatologie, pak historik Jakub Jareš a pak já. Dlouhodobě je podle mě cílem umístit Jana Palacha jako universální symbol výzvy k politické a občanské aktivitě do pomyslného národního panteonu. Že tam nějak je, dokazuje, že každý rok pokládá věnec u pamětní desky předseda vlády. To znamená, že to někde na Úřadu vlády mají v diáři a vždycky premiéra pošlou. Jde ale o to, aby byli lidé, kteří se k Palachově památce hlásí aktivně, a taky lidé, kteří znají nějaká historická fakta o něm, měli příležitost na Palacha společně vzpomenout. Proto jsme dělali ty akce v roce 2009 a proto, by ty informace byly dostupné, jsme pak s tebou a Petrem Blažkem za podpory Univerzity Karlovy připravili web janpalach.cz.

Patriku, tys byl ve Studentské radě několik let, zažil jsi tam hodně lidí… Z mé zkušenosti rada přitahuje jednak lidi, kteří jsou spíš formalističtější a láká je politika v malém, pak typ lidí, které aktivismus baví víc než studium a pak jsou to asi lidé, kteří před studiem dávají přednost studentskému životu. Jak to vidíš ty?

Cíl práce Studentské rady je naučit se metodu veřejného angažmá. Proto je důležité, aby existovala samospráva, akademické senáty, studentské spolky. Když má mladý člověk možnost účastnit se jejich práce, tak se učí spolupracovat. Když má možnost jednat s autoritou, která má pravomoc, třeba s děkanem, tak si nejen trénuje demokratické postupy, ale potom už netrpí přehnaným respektem k funkci napsané na dveřích kanceláře. Když řídíte nějakou kolektivní organizaci, musíte zvládnout delegovat práci. To jsou zkušenosti, které se nedají získat ad hoc. Znám studenty z roku 1989, kteří si mysleli, že stačí vyblokovat nějaké místa v akademických senátech a že je studenti obsadí, když přijde krize a bude to potřeba. To je jako přijít do zbrojnice po začátku vojny.
   Pokud jde o SR, tak všechny členy, kteří tam byli ve stejné době jako já, si popravdě nepamatuji. Byli tam lidé schopní dlouhodobě pracovat; lidé, kteří třeba jednou připravili pravidelného FAUSTa – Fakultní uvítání studentů a pak zmizeli; lidé, kteří se dlouhodobě věnovali třeba jen Hudebnímu klubu, protože na to měli čas a bavilo je to, ale dalších akcí už se neúčastnili. Žádnou zvláštní typologii bych podle své zkušenosti ale nevytvářel.
   Pokud jde o jména, ta musejí být v zápisech z jednání jednotlivých rad. Z lidí, které jsem ještě nejmenoval, můžu připomenout Barboru Čermákovou, Báru Holkovou, Janu Chmelíkovou nebo Andreu Šretrovou, které všechny v SR nějaký čas působily, tu kolem plesu, tu kolem dalších akcí, a které taky, snad s výjimkou Jany Chmelíkové, učily ve studentskoradní jazykové škole – SF Servisu.

Na jaké radní rád vzpomínáš?

Na jednoho už můžeme jenom vzpomínat, Petr Hylák, náš kamarád z Liberce, germanista a hudební vědec zemřel na rakovinu na v říjnu 2006. Připomenout si zaslouží určitě.

Když se na svoji činnost podíváš z dneška, myslíš, že se ti ta zkušenost předsedy rady hodila ve věcech, které si dělal potom?

Určitě tréninkem demokracie, jak jsem ho popisoval výše. Ochotou, ba nutností vystupovat na veřejnosti, což dnes dělám v novinách nebo v Masarykově demokratické akademii, ale v SR jsem s tím začínal.

Čemu myslíš, že by se měla Studentská rada věnovat do budoucna? Odpovídá to zmíněným třem oblastem?

Moderace sporů mezi studenty a fakultou, zprostředkovávání výhod pro studenty, pokud jde o divadla nebo koncerty, reprezentace navenek – to všechno platí. Co mě mrzí, i když už jsem to sledoval jen z dálky, je, že ze stanov SR vypadla věta, že za člena rady se může považovat každý student FF UK. Slyšel jsem, že to bylo kvůli potřebě vědět přesný počet členů, ale pak bych tedy vykročil dál. SR by měla usilovat o vznik celostátní studentské organizace s povinným členstvím. Takové, aby měla reálný vliv na politickou sféru a reálnou moc obhajovat studentské zájmy.

 

Rozhovor vedl Michal Ježek
Únor 2013