Rozhovor s Michalem Stehlíkem

„Vyprovokovat studenty k dlouhodobé angažovanosti je sisyfovský úkol“
Děkan FF UK 2006-2014, Michal Stehlík, o svém vztahu ke Studentské radě FF UK.

 

Historik Michal Stehlík (Foto: osobní archiv)

Historik Michal Stehlík (Foto: osobní archiv)

Medailónek:
Doc. PhDr. Michal Stehlík, PhD. se narodil roku 1976 v Třebíči. V letech 1994-1999 studoval na FF UK, nejprve dvouobor historie-slovakistika, později české dějiny v Ústavu českých dějin, kde v roce 2005 obhájil disertační práci na téma Česko-slovenské vztahy 1896–1914. Od roku 2006 zastává funkci děkana FF UK. Je také členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a autorem popularizačních pořadů pro Český rozhlas Leonardo.

Za jakých okolností jste vstupoval do Studentské rady, co jste o ní tehdy věděl?
Do Studentské rady jsem kandidoval na začátku roku 1996. Tehdy se nekonaly klasické volby na konci volebního období, byly to volby doplňovací. Činnost rady jsem přesně nesledoval, ale znal jsem některé studenty, kteří v ní působili, a věděl jsem, že soustředí lidi, kteří chtějí pro fakultu něco prospěšného udělat. A to mě nalákalo − chtěl jsem ovlivňovat věci veřejné.

Jak dlouho jste se ve Studentské radě angažoval?
Působil jsem tam krátce, asi jen čtvrt roku. Pak jsem totiž odjel v rámci zahraniční stáže na Slovensko, a když jsem se vrátil, rada se už zase obměňovala. Když vzpomínám na ty tři měsíce, vybavuji si proto spíše atmosféru, než konkrétní věci, které jsme tam dělali.

Určitě se k ní dostaneme, nejprve by mne ale zajímalo, zda si vzpomínáte na někoho, kdo byl v tehdejší radě výraznou osobností?
Nejvýrazněji se asi projevoval Jan Czerný, který tam tvořil stabilní jádro (později pracoval např. pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR, pozn. red.). V SR strávil mnoho let, myslím, že dokonce zažil její zrod ze stávkového výboru v listopadu 1989. Představoval pro mě člověka, který si ještě nese cosi z revolučního nadšení. Nováčky v radě motivoval svojí houževnatou pracovitostí. Jinak ale skoro všichni zkušení studenti odešli z rady těsně před námi, čímž myslím hlavně ty, kteří se angažovali v akčních 90. letech, v době kdy byla angažovanost na fakultě obecně dost velká. Naši radu pak tvořili z drtivé většiny studenti, kteří na fakultě studovali zatím krátce.

Jak tehdejší Studentská rada fungovala a jaká v ní byla atmosféra, když z ní odcházeli tahouni?
Popravdě řečeno, měl jsem tehdy pocit, že moc nevíme, čím můžeme být užiteční. Neuměli jsme dělat práci systematicky; neřekli jsme si, jaké budeme podporovat projekty, a sami jsme asi ani žádné nerozjížděli. Naše aktivita se soustředila na organizaci voleb do fakultního a univerzitního senátu. Vzpomínám si, že jsem se angažoval ve volební komisi a zažíval různé procedurální hrůzy… Občas jsme se scházeli a povídali o tom, co by bylo dobré udělat, ale spíše jsme se jen rozhlíželi. Myslím, že tam chyběli lidé, kteří by uměli dotáhnout nápady do konce. I když třeba zmiňovaný Honza Czerný se dost šikovně zasloužil o to, aby se dokončil projekt bezbariérového přístupu do fakultní budovy. Z té doby pochází rampa, která dnes funguje u vrátnice, je to výsledek dlouhodobého snažení mnoha lidí.

Chcete říci, že se nenašli radní, kteří by vymysleli a uspořádali kvalitní akci?
Někteří z nás toho schopní byli… Vzpomínám si, že v SR působilo několik studentů politologie, kteří pořádali veřejné diskuze se zajímavými hosty. Byli to lidé, kteří se dosud politikou zabývali jen teoreticky a rada je přitahovala proto, že si chtěli vyzkoušet, jak vypadá praktická politika ve smyslu zájmu o věci veřejné. Patřil mezi ně Jan Bureš, který nyní na Filozofické fakultě vyučuje.

Jak byste s odstupem času popsal, v čem byla zkušenost ze Studentské rady užitečná, pokud tedy vůbec byla?
Cenná nebyla v tom, že bychom fakultě prospívali bůhvíjak užitečnými věcmi, ale určitě mi prospěla v tom, že jsem díky ní lépe poznal Filozofickou fakultu. Nejen pro mě to byl krok, který znamenal výstup z omezeného světa vlastního oboru. Předtím jsem znal jen svoje spolužáky z historie a slavistiky, a pokud jsem se pohyboval po fakultě, pak většinou jen ve druhém patře, mezi kabinety středověku a novověku. Činnost v radě mě vedla k tomu, že jsem se začal zajímat o různé oblasti fakultního života, skrze radní jsem se dozvídal o dění v oborech, které by mi jinak byly hodně vzdálené… V tom zřejmě byla role Studentské rady jedinečná, že tvořila rozmanitou platformu různě zaměřených lidí.

Studentskou radu z doby svého působení hodnotíte poměrně kriticky. Jak hodnotíte ve srovnání s ní tu, se kterou se od roku 2006 setkáváte v roli děkana?
Hodnotím ji lépe, protože je vidět, že se od našich dob výrazně profesionalizovala. Zatímco my jsme měli dost snahy, ale málo dodělaných věcí, pozdější rada měla dobré nápady i dobrou schopnost realizovat je. A i dnes platí, že devadesát procent věcí, které přede mne položí na stůl, dovede uskutečnit. Oproti nám jsou mladší generace radních schopny dost dobře prakticky a věcně uvažovat ─ pojmenovat a domyslet konkrétní témata.

Na jakých projektech je to vidět?
Bylo jich docela dost. Třeba debata o ekologickém charakteru fakulty, která měla za výsledek fungující třídění odpadů. Dále je to organizace fakultního plesu, který Studentská rada každoročně pořádá, přitom se ukazuje, že umí promyslet rozpočet, komunikovat s partnery… Nebo také rozsáhlý projekt k připomenutí Jana Palacha, na kterém se rada podílela v předloňském akademickém roce, to byla věc mimořádně povedená.

Říkal jste, že Studentská rada vaší generace byla smysluplná jako prostor pro setkávání různě zaměřených studentů. Zkušenost mi potvrzuje, že platformou rozšiřující obzory je stále. Čím ale může být současná rada prospěšná fakultě?
Zmiňoval jsem, že mnoho radních před námi řešilo problém bezbariérového přístupu, jehož součástí bylo vybudování výtahů. Vedle toho byla i další témata, kterými se rada dlouhodobě zabývala, často související se zázemím fakultní budovy. Z toho vyplývá, že tradiční rolí Studentské rady je péče o to, aby fakulta kvalitněji fungovala a aby se na ní lépe žilo. S tím souhlasím, i na nás se studenti obrací s množstvím problémů týkajících se praktického života na fakultě. Z historie je ale zřejmé, že se SR tradičně angažuje nejen ve prospěch Filozofické fakulty, ale i za jejími hranicemi. Což je rozhodně dobře. Výsadou akademické půdy je vnášet do veřejného prostoru témata, která tam chybí, nebo která je třeba zdůraznit. Naši studenti i pedagogové v historii prokázali, že je to Filozofické fakultě vlastní. Za všechno připomeňme akce spojené s výzvou vládě opoziční smlouvy Děkujeme, odejděte. SR tehdy reagovala hodně rychle a pak se zapojila celá fakulta, která poskytla zázemí důležitým aktivitám. Studentská rada se snaží zpříjemnit nejen nezbytný pobyt na fakultě, ale také zpříjemnit studentský život nad rámec studia. Proto třeba zajišťuje studentům nejrůznější služby (kulturní kluby, společenské akce ve studentském klubu…).

Jak významná může být podle vás činnost studentských spolků pro dobrou atmosféru uvnitř fakulty?
Činnost spolků určitě studijní atmosféru zpříjemňuje a také činí fakultu přitažlivější navenek. Naše fakulta má ve vysokém počtu studentů leckdy nevýhodu, na druhou stranu to ale znamená značné množství aktivních studentů. Na FF UK existují spolky takřka všeho druhu a společně také zkrášlují fakultu zevnitř. Byť mám občas pocit, když vejdu do prvního patra ke slavistice, kde jsou ještě staré socialistické skříně, že to tam čpí „mrtvolností“ 80. let.

A pak je tu ještě jedno specifické téma, se kterým se Studentská rada tradičně identifikuje. Už jste zmínil projekt k připomenutí Jana Palacha, kterého komorními vzpomínkami připomínáme každoročně. Myslíte, že se k Janu Palachovi budou vztahovat studenti Filozofické fakulty ještě za deset let?
To, že se k němu vztahují dnes, mi přijde logické, čtyřicet let komunismu moc inspirujících národních osobností nenabízí. Nedokážu ale předpovědět, zda za deset let bude Jan Palach pro studenty zajímavý. Vždycky se může stát, že se z pietních vzpomínek stane pouhé mechanické odkazování či obecná deklarace. A jestli se to stane, závisí na lidech, kteří se k minulosti vztahují a můžou k ní vést další. Rada má v tomto nevýhodu, protože její členové se hodně rychle střídají, takže kdo ví… Za tu dobu toto téma může být generačně chápáno hodně jinak. Palachovu dobu si dnešní studenti neumějí moc představit, zato tu jsou aktuální problémy, které se jich přímo týkají.

K čemu se tedy vztahovat, aby nám toto téma nezapadlo mezi nudná historická data?
K Janu Palachovi se můžeme vztahovat jako k příkladu člověka, který měl velkou odvahu vykročit do veřejného prostoru. To dneska potřebujeme jako sůl − averze na politiku je všeobecná zvyklost a vede ke společenské rezignaci. Palach je provokující, protože dělá krok, který zdánlivě nemá žádný smysl, vždyť jím jde proti obrovskému celku. Věřím ale tomu, že i zaběhanou mašinérii lze proměnit odvážnými kroky konkrétních lidí.

Zmínili jsme, že počátky Studentské rady sahají do listopadu 1989, kdy na fakultě vzniknul stávkový výbor. Čím je toto fakultní období přitažlivé pro historika?
Pro historika je každé revoluční období přitažlivé proto, že se dějí věci, které jsou vymknuté z tradičního běhu událostí. V té době se měnil charakter fakulty, dalo by se říci, že šlo o návrat k její vzdálené svobodné minulosti, kterou ještě někteří učitelé zažili, ale pro všechny studenty to musel být šok − najednou se mohli vyjadřovat svobodně. Hodně mě baví sledovat reakce tehdejších studentů i učitelů, protože mezi nimi fungovala vzájemná kolegialita a potkávali se při řešení mnoha otázek. Je tam vidět soubor několika profesorů (mezi nimi byli prof. Verner, prof. Bouzek či prof. Pešková), kteří byli schopni vystoupit před studenty a diskutovat s nimi. Zároveň ale byla celá řada lidí, kteří se snažili moc nevyčnívat, po převratu se na pár let někam schovali. Byli i tací, kteří si drželi svoji linii. Obecně ale platí, že sledovat jejich osudy je velmi zajímavé, protože se tvořili v době, která v několika dnech zhušťovala hrozně moc událostí. Už jsme zmínili, že po stávkovém výboru přichází období výrazné angažovanosti studentů FF UK.

Jak byste pojmenoval důvody, které k tomu vedly?
Ani v této době nebyla angažovanost samozřejmá. Vlastimil Ježek například vypráví, že v tehdejším výboru byla celá řada studentů, které přitahovalo především dobrodružství ilegálního počínání. Na druhou stranu někteří dlouho a usilovně pracovali, a aby udrželi kontinuitu, založili Studentskou radu. Tehdejší situace překvapovala ─ umožnila, aby se lidé začali angažovat bez příslušnosti k SSM a dalším strukturám. Angažovanost přitahovala, protože nabízela zážitek svobody. Ale s touto možností každý naložil po svém. Někdo si užíval jen bujaré noci, někdo se angažoval jen ve výboru, jiní přemýšleli, jak udržet studentské aktivity… Hlavním impulsem tedy bylo náhle otevřené okno do světa, které slibovalo svobodu. Mluvil jste o poklesu aktivity studentských radních.

Dal by se rok 1996 charakterizovat jako doba, kdy se na fakultě lámala vlna výrazné aktivity studentů podobně, jako tomu bylo ve Studentské radě?
Myslím, že období mezi lety 1996 až 1998 takové bylo. Už o dva roky později, po tom krátkém angažmá v radě, jsem kandidoval do fakultního senátu. Nakonec jsem skončil jako náhradník, ale pamatuji si, že ani tehdejší senát nevynikal výraznou aktivitou. Pokud bychom měli charakterizovat aktivitu studentů FF UK, dalo by se mluvit o jakési sinusoidě. Po revoluci šla nahoru, pak se to zlomilo a řekněme, že tak od roku 2002 je zase cítit nárůst jejich angažovanosti. Je to ale dost schematické… Jako by se to řídilo nějakým pravidlem…

Ale opravdu to tak musí být?
Vyprovokovat studenty k dlouhodobé angažovanosti je sisyfovský úkol. Pokud nepřijde revoluce ve společnosti, je třeba vnější impuls, který lidi vydráždí. Není možné nastavit pozitivní angažovanost, musíme se mít k čemu vztáhnout, k nějakému společnému úkolu či tématu, které bude naléhavé. Ale i tak je těžké angažovanost udržet – Děkujeme, odejděte! či iniciativě Pro vzdělanost se to nepovedlo. Sinusoida bude fungovat vždy a platí, že aktivita vzniká tehdy, přijde-li výrazný vnější impuls či nastane-li vnitřní koroze. Tou si na začátku 90. let FF prošla – krizí oborovou i personální.

Jaké vnější impulsy věštíte?
Vidím dva. Zaprvé reformu terciárního vzdělávání, která může pokračovat, až na ministerstvu někdo opráší staré šanony. Za druhé to může být kritika boloňského procesu. Až jím za tři roky projdeme, možná zjistíme, že v bakalářském studiu vyrábíme špatné maturanty a že nestihneme pořádně probrat látku ani v navazujícím magisterském studiu. Ostatně už chystáme argumenty vůči ministerstvu; dokument ponese název „Co nám Boloňa bere“.

Ptal se Michal Ježek (duben 2010)

Úvod > Historie SR > Rozhovor s Michalem Stehlíkem